MÉDEIA / Nebeský – Trmíková – Prachař

Jedl (Praha)

Inscenace zpracovávající jeden z nejkrutějších příběhů lásky, ve kterém slepě milující mytická Médeia pomáhá Iásonovi získat zlaté rouno a při tom se dopouští zločinů. Když ji osudový muž zradí s jinou ženou, krutě se mu pomstí. Scénář, který napsala herečka Lucie Trmíková, se opírá hned o několik literárních zpracování mýtu (např. texty starořímského dramatika Senecy, Oscara Wilda či autorů 20. století Jeana Anouilha, Christy Wolfové nebo Ingeborg Bachmannové). Stal se mnohovrstevnatým východiskem pro režijní zpracování Jana Nebeského, který téma nahlíží skrze krizi současného manželství. Soustředí se na momenty vztahu muže a ženy, jež známe z běžného života, zároveň je ale zobecňuje na úrovni archetypů, mužského a ženského principu. Vizuální banalitu manželského soužití tak posouvá přirozeně, dokonce s humorem k velikosti a patosu původní antické tragédie.

režie a scéna Jan Nebeský | scénář Lucie Trmíková s využitím textů Senecy, Jeana Anouilha, Christy Wolfové a Ingeborg Bachmannové | kostýmy Petra Vlachynská | hudba Jan Šikl | výtvarná spolupráce Igor Korpaczewski a Margita Titlová

hrají Lucie Trmíková, David Prachař, Jan Šikl

premiéra: 24. 1. 2018
délka:

Antický námět posloužil k úvahám o vztahu ženy a muže a o hranicích, které nelze překračovat, ani když se láska změní v šílenou nenávist. Nový projekt ovšem také pokračuje v rozvíjení neotřelého pojetí, které přichází se zapojením výtvarného umělce do dramatického tvaru. Dílo tak vzniká akčně, přímo před diváky a umělec jím podle vlastní představy komentuje dané téma. (…) Nebeský opět zkomponoval syntetický tvar, v němž se výtvarno přirozeně propojuje s hereckou akcí a hudbou. Boj partnerů a jejich jízlivé zraňovaní má rozměr komický i poetický, což režie umí postavit do žádoucích kontrastů. Jana Machalická, Lidové noviny, 26. 3. 2018

Lucie Trmíková je jako zrazená Médeia dokonalá fúrie a přitom skoro hmatatelně cítíme její bolest, která ji pohlcuje a s níž si nedokáže poradit a která z ní činí zrůdu. Má dva úžasné výstupy: nejprve je to hysterický, zlý řev, v němž propuká nenávist k Iásonovi, pak monolog, v němž se sváří matka a zrazená milenka. Je těžké soucítit s ženou, která v touze po pomstě mužovi zabije své děti, ba ji nejde ani pochopit. Trmíková se ani nesnaží ji obhájit, její Médeia je prostě studie ženy na pokraji sil. Svou pomstu doslova uvaří v přístroji na cukrovou vatu, kam s promyšlenou zavilostí vkládá špejle a navinuje na ni sladkou hmotu. Tu pak pomalu stahuje a vkládá si ji do úst, což působí značně zlověstně. Jana Machalická, Lidové noviny, 26. 3. 2018

Na začátku představení jsou diváci Trmíkovou a Prachařem poučeni o mytologii. Snaží se vysvětlit především pozadí příběhu a jeho symboliku. (Používají mikroporty, které jsou někdy rušivé a nepříjemné, ale lze je obhájit třeba jako „zcizující“ záměr.) Poté jsou diváci vpraveni do dnešního obýváku Médeie a Iásona. A je to drásavé, co se nad každodenním a odporně profánním rituálem – společnou večeří –  odehrává. Prachařův Iáson se otráveně vyvaluje na sedačce a mezi řečí jí párky s kečupem. S obrovskou silou, symbolikou a ironií je ukázán vztah, který je u konce. Jemu už na ní nezáleží, chce mít klid. Ona ho však neustále mučí výčitkami a vzpomínkami, nechce ho tak snadno propustit. Napadne vás, že jste už několik divadelních manželství v podání Trmíkové a Prachaře viděli. Tohle je ale nejbolestivější, oba jsou těžce vinni, možná dokonce hodni zatracení, ale pořád jim ještě rozumíte. Lenka Dombrovská, Divadelní noviny, 19. 2. 2018