HOMO FABER / Max Frisch

Činoherní studio (Ústí nad Labem)

Román Maxe Frische je považován za jedno z nejzajímavějších děl německy psané poválečné literatury, ve kterém švýcarský autor zdánlivě jednoduše, nicméně s velkou hloubkou a empatií otevírá základní otázky po smyslu žití, vině, trestu, odpuštění i touze po porozumění. A na česká jeviště se dostává vůbec poprvé právě prostřednictvím nastudování Davida Šiktance a v úpravě dramaturga Karla Františka Tománka. Inscenace nabízí příběh cynického architekta Waltera Fabera (v minimalistickém a zároveň velmi výstižném podání hostujícího Martina Fingera) – člověka, jehož racionalita a intelekt jasně převažují nad emocemi. Jeho nalinkovaný život ale naruší – a také navždy změní – setkání s dívkou Sabeth… Skrze milostný vztah se hrdina dostává do víru nečekaných událostí, které ho – ovšem za vysokou cenu – vytrhávají z jeho technicistního vnímání světa. Ač s náznakem rozměru antické tragédie, je citlivě vystavěná inscenace především tragikomedií o pozdním zmoudření člověka, kterému vše podstatné zatím unikalo.

režie David Šiktanc | překlad Helena Nebelová | dramatizace a dramaturgie Karel František Tománek | scéna Jan Štěpánek | kostýmy Juliána Kvíčalová | hudba Ondřej Švandrlík | fotografie Petr Kulhánek

hrají  Martin Finger j. h. (Walter), Marie Štípková j.h. (Sabeth), Marta Vítů (Hana), Jan Plouhar (Herbert), Matúš Bukovčan (Baptistický kazatel), Anna Fišerová (Iva), Lukáš Černoch (Mladík)

Po představení proběhne debata s tvůrci a herci.

premiéra: 22. 4. 2017
délka: 100 min.

Režisér David Šiktanc vybral pro existenciálně tápajícího hrdinu Waltera Fabera herce Martina Fingera, který v ústeckém souboru začínal svou divadelní dráhu, a pro ironicky vyznívající titul (antropologický terminus technicus Homo faber má nejblíže k českému ekvivalentu „člověk tvůrce“) nemohl najít představitele vhodnějšího. Neokázalá, dalo by se říci minimalistická herecká kreace jde přesně po textu a klade divákovi zcela zásadní otázky týkající se smyslu jeho životní pouti. Cestě, která právě z hlediska tvůrcovství či tvořivosti nemusí být úspěšná. (..) Hlavní tíha inscenačního sdělení leží na Martinu Fingerovi, který nesejde z jeviště. Finále, kdy jako nemocný člověk „účtuje“, patří už pouze jemu. Inženýr Faber odchází ze světa, do půli těla obnažený se občas pohybuje před toaletním zrcadlem a těká i po jiných zákoutích jeviště. Divadelní tvar je v této komorní fázi překvapivě nejúčinnější. Jan Kerbr, Lidové noviny, 4. 6. 2017