SPALOVAČ MRTVOL / Ladislav Fuks

Divadlo Petra Bezruče

režie Jakub Nvota | dramatizace a dramaturgie Kateřina Menclerová |scéna Tom Ciller | kostýmy Markéta Sládečková | hudba Mario Buzzi

hrají Norbert Lichý (Roman Kopfrkingl), Marcela Čapková (Lakmé, jeho manželka), Sarah Haváčová (Zina, jeho dcera), Vojtěch Říha (Mili, jeho syn), Dušan Urban (Willi Reinke, Doktor Bettelheim a další), Jakub Burýšek (Pan Dvořák, Mladý  důstojník a další), Markéta Haroková (Erna Reinkeová, Komediantka, Paní Podzimková a další), Pavla Gajdošíková (Slečna Lála, Mladá růžolící dívka v černých šatech, Slečna Lišková a další)

premiéra: 23. září 2016

délka představení: 155 min.

Není zapálenějšího zaměstnance krematoria, než je pan Kopfrkingl. Není příkladnějšího otce a manžela, než je pan Kopfrkingl. Je to abstinent a nekuřák, zkrátka slušný občan. Tak si snad zaslouží špetku toho uznání, ne? Fuksův temně groteskní příběh z doby nastupujícího nacismu sleduje zhoubnou proměnu malého člověka, kterého konečně začal někdo brát vážně. Proslavil jej skvělý film Juraje Herze s geniálním Rudolfem Hrušínským, ovšem varovně vyznívá i padesát let poté. Protože stále platí, že velikášství může snadno zlomit vaz, není-li páteř dost pevná.

Herec Norbert Lichý byl za roli Karla-Romana Kopfrkingla nominován na Cenu divadelní kritiky 2016 v kategorii Mužský herecký výkon roku 2016 a zároveň se dostal do širší nominace na Cenu Thálie 2016 za mimořádný mužský jevištní výkon v kategorie Činohra muži.

„Jakub Nvota úspěšně hostuje na českých a slovenských scénách, v Divadle Petra Bezruče působí poprvé. V inscenaci pracovně nazvanou V hlavě pana Kopfrkingla, ukazuje obyčejnou situaci, která se zvrhne v něco hrozivě cynického, absurdně směšného. „Doba je nejistá a jen smrt je jistá“ v obměnách pronáší Norbert Lichý, jenž suverénně ztělesňuje spalovače mrtvol. Krasořečník banalit o citech vůči rodině (říká si Roman a ženu oslovuje Lakmé, Čarokrásná či Něžná), o obřadu smrti pomáhajícím převtělování duší podle knihy o Tibetu a nakonec o své nacionální krvi, což ústí v tragédii.“ Milan Líčka, Ostravablog.cz, 4. 10. 2016

„Režijní forma Jakuba Nvoty pracuje s realistickou rovinou, co se týká vystižení rodinného zázemí ústřední postavy, i s hravou metaforou, znaky a symboly znamenajícími svět krematoria i vyšší společenské smetánky. Krematorium, potažmo mrtvolný a absurdní svět nadrasy, prosakuje i do rodinné večeře. Polévka po odhození sirky kamarádem Willim vzplane jako nádoba s věčným ohněm. Navrch mají tři objemné hudební nástroje – basy, které herci neustále pronášejí příběhem, notují na ně a využívají jejich podobnosti s rakvemi nebo mrtvolami. Vidět slečnu Strunnou v majestátním nástroji coby nebožtíka ležícího na katafalku je maximální ozvláštnění.“ Martin Jiroušek, Ostravan.cz, 24. 9. 2016